Úterní uherskobrodský masakr neblaze rozproudil diskusi na témata jako rozpoznání nebezpečných jedinců ve společnosti, podmínky získání a držení zbraní resp. zbrojního průkazu v ČR, nebo třeba otázka toho, zda je hrdinství nutnou součástí výbavy řadového policisty. Co mě však svým způsobem zaráží je překvapivá absence otázek po náboženském vyznání útočníka. V zrcadle toho, co hýbe současnou společností již druhý měsíc – totiž většinové přesvědčení, že islám je náboženství vedoucí k nenávisti a extremismu neslučitelnému s takzvanými západními hodnotami – bych očekával, že to bude první, co budou lidé řešit. A kupodivu najednou nic takového nepozoruji.
V minulých týdnech se středobodem debat o integraci muslimů stal spektakulární konstrukt, že „ne každý muslim je terorista, ale každý terorista je muslim.“ Opravdu obdivuhodná manipulace. Problém nicméně je, že definice teroristy je vlastně dost vachrlatá. Představa, že se jedná o někoho, kdo v rámci nějaké ideologie usiluje o poškození společnosti, nepostihuje samotné rozhodnutí konkrétního člověka pro spáchání teroristického činu, jímž bezpochyby byl i úterní útok. Nabízí se tedy představa, co by se stalo, kdyby se zjistilo, že útočník byl muslim, nebo že při střelbě volal, že Bůh je veliký? V naší extrémně xenofobní společnosti by se v tom případě rozpoutal hon na čarodějnice, těch pár tisíc muslimů (nebo prostě muslimsky vypadajících lidí), kteří tu žijí, by se okamžitě stalo terčem odvetných útoků chrabrých zástupců vlasteneckého češství.
Je dobré si uvědomit, že potenciální vrah je jedním z nás. Mohu to být já, vy, kdokoli. To, co z něj dělá teroristu, může samozřejmě být absence morálního zakotvení či chorobné vnitřní puzení. Ale četnost psychicky labilních jedinců je ve všech zemích zhruba podobně nízká, není možné, aby na blízkém východě byl najednou psychopatem každý dvacátý člověk, případně aby se zorganizovali v psychopatickou skupinu. Nejčastějším důvodem je frustrace z nepřítomnosti čehokoli, čeho by se konkrétní člověk mohl zachytit, na čem by mohl stavět. Takovou kotvou je třeba důstojná práce, fungující rodina, okolí prokazující respekt, naděje na odlepení ode dna, láska někoho blízkého. Jakmile všechny tyto možnosti chybí, člověk se propadá do nicoty. Problém je i to, že v současném globalizovaném světě se těžko hledají objektivní viníci. Objeví-li však takový zlomený člověk někoho odlišného, na koho lze přenést zodpovědnost za vlastní prohry, případně se na tom shodne s dostatečně velkou skupinou dalších podobně postižených je vyhráno. Za viníka si dosadí Romskou komunitu, nevěřící, Židy, komunisty, prezidenta, nebo třeba obyčejné lidi ve svém okolí, kteří ho ignorují, nerozumí mu, nejsou mu schopni pomoci.
Označit někoho za psychopata je nejjednodušší způsob vyrovnání se s úterními událostmi. Nedokážeme to ovlivnit, co se dá dělat, je to prostě pech, že se někdo takovej objevil. Muž, který spáchal tuto ohavnost, byl deset let bez práce, zřejmě duševně izolován od okolí, možná prostě nenáviděl lidi. Nenáviděl společnost, která dopustila, že ztratil smysl života. A tak udělal něco, čím se ve svých očích této společnosti pomstil, stal se hybatelem dění. Snažíme se být společností, v níž se lidé v nouzi cítí dobře? Ani v nejmenším nedokážu pochopit vraždu, natož mnohonásobnou. Příčinu však vidím opravdu jinde, než v tom, kdo má či nemá zbraň resp. příslušný papír.
V Lidových novinách jsem nedávno četl příběh egyptského mladíka, který provozoval jedno káhirské fitcentrum. Podporoval demokratizační snahy egypťanů během arabského jara před dvěma lety. Ale s tím, jak se situace vyvinula, moci se ujala opět armáda, korupce bují dál, někdejší revoluční étos se vytratil či byl potlačen, propadl beznaději kombinované s ekonomickými problémy jeho podniku. Rozhodl se, že se přidá k nadšeným bojovníkům za středověkou podobu islámu z IS a dnes s nimi vesele páchá krutosti ve jménu domnělé svaté války proti nevěřícím. Myslím si, že kdyby se do podobné (!) situace (!) dostal našinec a někde poblíž by existovala podobně silná a úspěšná skupina, umožňující mu dát svému životu smysl (jakkoli zvrhlý), přidal by se k ní úplně stejně. Pomsta je neodolatelně přitažlivá, chybí-li zábrany. Vždyť s tím máme vlastní historickou zkušenost i my Češi, nemusíme pro příklady chodit ani tak nedaleko, jako do bývalé Jugoslávie.
Netvrdím, že, každý z nás je potenciální psychopat, ale že to, zda skutečně žijeme v morálním schématu, k němuž se tak hrdě hlásíme, se doopravdy prokáže až tehdy, dostaneme-li se do krizové situace. Ta teprve tříbí charakter. Měli bychom vědět o tom, že v sobě máme přirozené sklony bránit se strachu nenávistí. Kdo si to neuvědomuje, stane se obětí strachu v momentě, kdy se strach dostaví. A člověk, který podlehne strachu, je potenciálně schopen všeho. 20. století a současná vlna terorismu budiž toho dokladem. Nehledejme příčinu v ideologiích či náboženstvích, hledejme ji ve vyvolávání strachu v touze zmocnit se zoufalých lidí a zneužít jejich strachu. A v tomto ohledu by se měla změnit hlavně a především většinová média, která jsou bohužel právě na vyvolávání strachu postavena. Ostatně jsem přesdvědčen, že vrah z restaurace Družba bezpochyby strávil většinu svého volného času před televizí.