Kdo bude českým prezidentem po Miloši Zemanovi? Otázka zaměstnávající mysl mnohých z nás. Ačkoli obsahuje jistou naději v nezpochybnitelném konstatování, že portrét svatého Miloše nad hlavami žáků jednou vystřídá jiná podobizna, tudíž jednou se ten pán přestěhuje zpět do luhů a hájů, kde mu je tak dobře, případně tam, kam musíme všichni, dej mu pánbůh pevné zdraví, místo odpovědi můžeme snadno upadnout do deprese, nebo se raději pustíme do smysluplnější činnosti, třeba do přehazování kompostu.
Většina politologů se shoduje, že bude-li Zeman znovu kandidovat, zastaví ho jedině protikandidát přijatelný pro široké spektrum obyvatel, který bude lidový a zároveň inspirativní, mravně bezúhonný a zároveň vtipný, všem dobře známý a zároveň neokoukaný. Mezi jmény, která byla v první přímé volbě, ani mezi těmi, jež slýcháme ve spojitosti s tou druhou taková osobnost nefigurovala, Karel Schwarzenberg při vší úctě byl a je mnoha lidem protivný, a „Němce“ si prostě Češi na Pražský hrad neposadí (ačkoliv jako největšího Čecha budou letos jednoho Němce, který ten hrad založil, s pompou oslavovat).
Mezi současnými vysokými politiky, kteří buďto vynikají plytkostí, nevýrazností a absencí konkrétní myšlenky, nebo jsou skrznaskrz beznadějně zkompromitovaní, nikoho adekvátního nenajdeme. Mezi politicky angažovanými lidmi se ovšem vzhledem k extrémní polarizaci společnosti hledá také těžko.
Samozřejmě, máme osobnosti hodné úcty, které bychom na Hradě rádi viděli, nevidím však nikoho, kdo by měl šanci uspět, přičemž důvodů může být více – většinou je zná jen málo lidí, nebo jsou z nějakého důvodu pro značnou část obyvatel nepřijatelní, nebo prostě nemají potřebné charisma. Ze jmen která ve veřejném prostoru zaznívají mě napadají třeba Petr Robejšek či Erik Tabery, z těch která jsou mně samému sympatická bych uvedl třeba Václava Pačese, Jiřinu Šiklovou, Martina Putnu, Tomáše Halíka, či Šimona Pánka (Škoda, že už nežije největší český básník, který by se ve školní třídě vyjímal nejlépe a s nímž by v našem snění dva poslední hradní páni – kamarádi do deště Opar a Ovar – vytvořili nezapomenutelnou trojici Mentor-Mordor-Magor).
Všechna ta jména však mají jedno společné: Nereprezentují českou společnost (jakkoli by to bylo hezké), ale jen nějakou její část. To je dnes kámen úrazu, neboť právě pan prezident Zeman – potažmo jeho přímá volba – rozdělil českou společnost na dva nesmiřitelné tábory. Existuje hypoteticky někdo, kdo společnost spojuje, koho mají rádi opravdu všichni? Jarda Jágr ani Kája Gott to asi nejsou, promiňte, kluci.
Zeptejte se sami sebe – jest cosi, co je naprosto ryze české, co nemohlo vzniknout nikde jinde na světě? Něco takového opravdu máme a je to geniální, protože nám to nikdo nesebere (nikdo jiný než Češi tomu totiž nerozumí). Něco, co naprosto přesně charakterizuje naši rozporuplnou národní povahu a přitom se k tomu (na rozdíl od Švejka) můžeme hrdě hlásit. A to něco (vlastně ten Někdo) vzniklo díky člověku kterého považuji za ideálního „Prezidenta Spojovatele.“
Ano, jsem přesvědčen, že u nás dnes existuje jediný člověk, který dokáže spojit lidi nízké s bohabojnými, bohaté s chudými, lidi se smyslem pro humor se suchary, vzdělance s prosťáčky, lidi připomínající si (někdy s jistou nostalgií) staré časy s mladými bez vzpomínek na totalitu, zbabělce s hrdinou, xenofoba se sluníčkářem, politika s občany, umělce s dělníkem, zaměstnance se šéfem, das Bier mit dem Büro… Všichni se už několik desetiletí mačkají ve frontách na jeho představení, řehtají se a dojímají u filmů s jeho scénáři, citují jeho zlidovělé hlášky, zpívají si jeho texty, fandí jeho charitativní práci. Je to člověk, díky němuž je život snesitelnější. On samozřejmě kandidovat nebude, ale je to velikananánská škoda. Potřebujeme totiž tmel stejně jako srandu a pěknou písničku. Řekněte sami – to, co posledních třináct let vytéká z Pražského hradu, no „je to tmel?!“ Není!